Zatímco mnoho spotřebitelů se o SSD discích teprve začíná dozvídat, počátky SSD disků sahají téměř 60 let do minulosti. SSD disky se zrodily v 50. letech 20. století, když inženýři pracovali na zdokonalování úložných systémů. Přibližně ve stejnou dobu byly vyvinuty dvě technologie, Charged Capacitor Read Only Storage (CCROS) a Core Memory, které sloužily jako základ pro SSD disky, které známe dnes.
Společnost IBM začala ve 20. letech 20. století se zaměřením na „obchodní stroje“. V té době to znamenalo mechanické stroje, přesněji řečeno – stroje s motorem. Tak vznikly elektrické psací stroje, opakovací kalkulačky, tiskárny a třídicí stroje. Tyto pokroky výrazně zrevolucionalizovaly podnikání v Americe a po celém světě, zejména v bankovnictví.
Je důležité pochopit toto dědictví ve vztahu k počátkům disků SSD (Solid State Drives). Společnost IBM měla k řešení problémů velmi strojírenský přístup. Nejprve se zabývala tím, jak problém vyřešit pomocí mechanického „stroje“, a poté zvažovala, jak tento stroj zlepšit a zrychlit přidáním motorů odvozených ze systémů montážních linek v továrnách a elektronek z rozhlasového a televizního průmyslu.
Vzali svá hybridní elektromechanická strojní řešení a vytvořili trh s obchodními stroji, který umožnil společnosti rychlý růst během 40. let 20. století.
Zanedlouho však zjistili, že jejich stroje potřebují být flexibilnější. Dokázaly sice dobře provádět určité činnosti, například dlouhé série jednoduchých sčítání nebo odčítání, ale to bylo vše. Nedokázaly sčítat, odčítat, násobit, dělit ani porovnávat v žádné konkrétní požadované kombinaci. Tehdy si IBM uvědomila, že potřebuje programovat své stroje a že to bude další velký průlom.
Ruku v ruce s tím šla potřeba paměti – dočasné i trvalé. Nejjednodušším řešením bylo využít to, co používali celou dobu – papír. Rychle vymysleli způsoby, jak používat děrované papírové karty a děrnou papírovou pásku pro vstupní a výstupní ukládání a také inkoustové tiskárny k výstupu výsledků.
Pro dočasné ukládání vyvinuli paměťová pole z řad a sloupců diskrétních kondenzátorů připájených k deskám a připojených k elektronkové opakovací kalkulačce. Tyto metody papírové paměti byly používány v mnoha raných digitálních systémech od konce 40. let 20. století až do začátku 80. let.
Tato metoda papírové paměti však měla jednu zjevnou nevýhodu. Softwarový program a počáteční data musely být načteny do stroje pokaždé, když jste je chtěli spustit. Nebylo dostatek lokální paměti RAM pro uložení všech programů nebo jakýchkoli výstupních dat. Po celá desetiletí museli programátoři a operátoři do stroje vkládat stoh děrných štítků nebo rolí papírových pásek, spouštět program a získávat výsledky v podobě tištěného výstupu. Pokud by došlo k nějakým chybám, musel by se proces opakovat. Není třeba dodávat, že to nebyl příliš efektivní proces.
Kvůli těmto nedostatkům musela IBM vyvinout nové alternativy pamětí. Hlavní metody, které se uchytily, byly založeny na magnetismu. Od poloviny 1800. století bylo známo, že určité materiály na bázi feritů lze zmagnetizovat a demagnetizovat pomocí elektromagnetu. Po dlouhé práci IBM tuto metodu využila a vyvinula chytrou řadu systémů „ekvivalentních papíru“ – magnetické karty, magnetickou pásku a magnetický disk. Zajímavé je, že se stále jednalo o mechanické, motorem podporované elektronkové stroje používané „na periferii“ hlavního obchodního stroje. Zpočátku byl elektromagnet pevnou hlavou pro všechna tato zařízení. Později byly hlavy na discích vyrobeny pohyblivými, jako je tomu dnes.
Tyto metody výrazně zlepšily flexibilitu, rychlost a programovatelnost firemních strojů. Kromě toho IBM vyvinula způsoby integrace magnetické pásky a paměti magnetického disku, aby nejen poskytla energeticky nezávislou paměť pro vstup a výstup programu, ale také poskytla způsob, jak doplnit lokální kapacitní paměť RAM. To byl významný pokrok a stanovilo standard pro používání disků v systémech na roky dopředu.
Díky tomuto pokroku si výpočetní systémy poprvé mohly uchovat softwarové programy i při úplném vypnutí počítače a trvale ukládat výsledky programů bez použití papíru. Brzy byl papír postupně vyřazen pro všechno kromě zpráv. Důraz se nyní mohl soustředit na vylepšení výpočetního systému, a zejména na jeho lokální energeticky nezávislé paměti.
V polovině 50. let 20. století, kdy se tranzistory objevovaly v důsledku výzkumu společnosti IBM, vyvinula společnost IBM svou první objemovou energeticky nezávislou paměť s názvem Charged Capacitor Read Only Store (CCROS). Byl to první skutečný SSD a předchůdce dnešních paměťových zařízení EPROM, EEPROM, UVPROM, NVPROM a FLASH.
Téměř ve stejnou dobu byla vyvinuta další metoda polovodičových disků využívající magnetismus. Tato metoda se nazývala paměť s jádry a fungovala na principu zmagnetizace pole malých feritových jader jednotlivě v jedné nebo druhé polaritě. Tato jádra musela být spojena dohromady pomocí měděného drátu pod mikroskopem pevnou rukou.
Technologie pamětí s jádrem se značně posunula díky rozsáhlému používání NASA v raných vesmírných programech díky své vynikající statické a environmentální stabilitě. Je imunní vůči záření, což byl hlavní problém pro použití ve vesmíru. Všechny paměti používané v počítačích mise Apollo byly založeny na pamětech s jádrem IBM.
Paměť typu Core se také používala až do roku 1990 ve většině kritických obranných systémů díky své spolehlivosti a trvanlivosti dat. Po roce 1990 se technologie kapacitní energeticky nezávislé paměti posunula do bodu, kdy dokázala uchovávat uložená data prakticky neomezeně dlouho, což odpovídalo výhodě, kterou paměť typu Core dlouho poskytovala.
Dnešní SSD disky nabízejí exponenciálně více úložiště a rychlosti a neustále se vyvíjejí s tím, jak se na trh dostávají pokroky v oblasti pamětí, řadičů a dalších klíčových komponent.
Zpět k průvodci SSD disky
Amazon